Lewitová Clara: Bránice, dýchání a vzpřímení

Dnešní přednáška vyrostla z mé klinické práce a je poděkováním mým učitelům: tátovi, prof. Karlu Lewitovi, který mne učil přemýšlet o funkčních poruchách hybné soustavy a palpovat; a doc. Františkovi Vélemu, který mi ukázal význam neufofyziologie, fyziologie a zvláště dýchání pro náš fyzický i duševní pohyb.

Dívám-li se na stojícího člověka, mohu vidět stav 4 horizontálně uložených struktur těla: chodidel, pánevního dna, bránice a dna ústního. Jejich stav „odečítám“ z tvarových znamení na povrchu těla a z dechu, tedy ze SOUVISLOSTÍ, vztahu (tj. z funkce). Tyto horizontály leží v místech přechodů částí těla, jsou proto velmi citlivé. Jejich poruchy vypovídají o stavu celého těla.

Čím trpí chodidla?

Neužíváním. Nedostatek exterocepce, teplotních změn i pohybu způsobují nedostatečnou schopnost reagovat, regulovat teplotu a slabost, nepevnost nebo strnulost. Důsledkem je nepropojenost mezi chodidlem a oporou, zemí: pro vzpřímení těla je ale kvalita opory klíčová. Tento nedostatek musíme kompenzovat: někde kraniálněji.

Čím trpí pánevní dno?

Stažením nebo slabostí. Plenkami a oblékáním, které mění proprio – i exterocepci a zároveň mění pohybové vztahy pánve a kyčlí a mění jejich vztah k pánvi a pánevnímu dnu. Důsledkem je nepropojenost trupu a dolních končetin; mění se proudění tekutin (stáza) v oblasti pánve; pohyb kyčlí a pánve je redukovaný.

Čím trpí bránice?

Nedostatkem klidu: v důsledku toho stažením/ stlačením/ strnutím.

  • Dech reaguje na vnější vlivy citlivě: vnější neklid může způsobit přetrvávající změnu práce bránice (pozorovali jste děti, jak dýchají, když hrají počítačové hry?).
  • V oblasti bránice se na trupu „ukotvují“ pánev a DK i pletenec ramenní a HK. Je to křižovatka vlivů z končetin.
  • Zde je přechod horní a dolní části trupu se všemi vlivy z vnitřních orgánů.

Důsledkem poruch těchto vztahů je změna práce bránice, která přestává být součástí systému všech svalů, které nesou trup; přestává trup propojovat: stává se předělem. Nenese, ve spolupráci se všemi svaly, ale drží, a tím trup dělí na části strnulé (zablokované) a pohyblivé (nestabilní); mění proudění tekutin, pohyb vnitřních orgánů, mění vnitřní tlaky, mění dech: vzniká neadaptabilní dechový stereotyp. Mění se vnitřní prostor trupu.

Čím trpí dno ústní?

Stažením. Je způsobeno a zpětně působí tlak v prostoru trupu, který spolutvoří. Když trup nenese, spolu se svaly záhlaví a žvýkacími svaly drží hlavu. Důsledkem je změna dechu a hlasu; sklon k zánětům, poruchám pohybu hlavy a krku i k poruchám rovnováhy (polohová závrať). Nenese-li hrudník pletenec ramenní, zavěsí se HK na krk a hlavu: to změní napětí a chování v oblasti dna ústního a záhlaví.

Jak si představujeme vzpřimování, pohyb ve vertikálním postavení a práci svalů při tom?

Zvedáme a neseme se silou v prostoru proti síle gravitace? Nebo se zvedáme a neseme, opřeni o zem, která nás nese, díky gravitaci? To není abstraktní úvaha: pro téma vzpřimování a dýchání je klíčová. Podmínkou pro koordinaci je schopnost každého svalu měnit přiměřeně svoje napětí. Ladění napětí je proces nervo-svalový, který se učíme, tak jako koordinaci, celý život. Ladit napění znamená nejen zvyšovat sílu svalu, ale také snižovat, tlumit a učit se pracovat minimální silou.

Jak si představujeme vzpřimování?

Pracují svaly do kontrakce, do zkrácení, se stoupající silou v systému kladek a pák, kde se různě „přetahují“? Anebo tělo vzpírají do opory a nesou, vyváženě, minimální silou? Taková práce je možná tehdy, když svaly pracují v systému, kde si navzájem poskytují oporu, kdy také přijmou a využijí vnější oporu: tehdy mohou pracovat do prodloužení, za „cenu“, že síla klesá: avšak stoupá kvalita koordinace.

Vzpřímené tělo nese opření: o zem nohama a o vnitřní prostor, který je oporou pro svaly trupu. Je-li vnitřní prostor dostatečně velký, tvar trupu se blíží tvaru válce a chová se jako samonosný. Vsedě nepotřebuje další oporu a únavnost statického zatížení je minimální: horizontální struktury (nyní hovořím zejména o bránici) nejsou stlačené, mohou se rozprostřít a opřít do obvodu válce; mohou se pohybovat bez odporů velkých vnitřních tlaků: mohou nést a zároveň propouštět. Cirkulace vzduchu, tekutin a pohyb vnitřních orgánů jsou volné.

Vzpřímené tělo není držené, ale nesené: funkcí svalů trupu není správné držení, ale nesení volného vnitřního prostoru. Podmínkou pro to je schopnost opřít se: ve stoje nohama o zem.

Dýchání

Obrazem vnitřního prostoru (pro nás, terapeuty) je dech. Volný dech ve vzpřímené poloze (i při pohybu a práci) vypovídá o nosné schopnosti vnitřního prostoru: svaly trupu, bránice, pánevní dno i dno ústní jsou koordinované a pracují nejmenší přiměřenou silou; nohy jsou opřené o zem, nesou.

Dýchání, které není vidět, dýchání přerušované, zadržované, tlačení i jinak změněné signalizuje zvýšené napětí svalů, změnu práce bránice: bránice začíná držet, je pod tlakem a často ve zmenšeném prostoru; někdy je pod tahem ve změněném prostoru. Tyto změny můžeme vidět na tvaru trupu, na dechových pohybech, slyšet na hlase a způsobu řeči.

Dýchání ovlivňuje a reguluje napětí svalové: jako metabolický proces a jako pohyb. Rozvinutý dechový objem spoluvytváří samonosný vnitřní prostor trupu, který je v pohybu, adaptuje se a tím je v různých situacích stabilní. Volný dech spoluvytváří trup jako celek, nesený na aktivních nohách a volných, aktivních kyčlích. Volný dech je tou oporou, která nese pletenec ramenní a má vliv na postavení a funkci ramenního kloubu.

Volný vnitřní prostor a dech jsou přirozené, ale nejsou samozřejmé: nejsou to ani automatické ani naprogramované ani reflexní děje, zajišťující přežití: jsou to rozvinuté funkce žijícího člověka. Že jsem tyhle vztahy začala chápat, za to děkuji paní prof. Terezii Blumové, zpěvačce, původem z Budapešti, která od války působila jako učitelka zpěvu v Praze. Věnovala se zvláště také rehabilitaci hlasu: ovlivněním napětí v oblasti jazylky se umožní volný výdech a objeví se přirozený hlas bez tlaku.

Borcení vnitřního prostoru je patogenní proces.

Je individuálně rozmanitý a já mohu v přednášce uvést jen příklady.

1) Lidé, kteří mají hypertonické svaly trupu (sportovci, stresovaní studenti, lidé lechtiví, při staženém dnu ústním a glottis apod.) mají napětím svalů vnitřní prostor stlačený, zmenšený. Nadechují málo, silou, proti odporu stěny trupu a vydechují maximálně, díky vysokému napětí svalů: ty mohou být hypertonické s hypertrofií, ale i hypertonické s atrofií, tedy svaly, které se chovají jako oslabené.

Bránice je stlačená, nemůže se rozvíjet. V této oblasti je trup nestabilní: to plyne a) z neschopnosti regulovat svalové napětí (relaxovat), tedy z dyskoordinace; b) ze zmenšení vnitřního prostoru. V terapii snižujeme napětí svalů trupu i bránice, učíme lidi vyplnit získaný prostor dechem a omezit výdech aktivním útlumem napětí svalů: aby se dechový pohyb celkově zvětšil a zároveň se posunul směrem k nádechu. Výdech proti odporu je nevhodným cvičením.

Podobně mohou vypadat lidé zesláblí, vyčerpaní nebo lidé s velmi nízkým napětím: tělo se neunese. Posilování nemá smysl. První krok v terapii je stimulace systému, zvýšení základního napětí se současným zvýšením přísunu kyslíku, tedy intenzivnější dýchání: ranní rozcvička v chladném vzduchu s bosýma nohama v orosené trávě, dostatečně dynamická, ale neunavující: děkuji Františku Vélemu a Jiřímu Čumpelíkovi za kurzy na Kopné, kde jsme dechovými cviky v orosené trávě vítali vycházející slunce. Druhý krok terapie je naučit tyto lidi dobře využít oporu (ve stoje, vsedě, vleže) a rozvinout volných dech i v klidu: dýchání nese; dýchání tonizuje hypotonické svaly.

2) Lidé se strnulým držením hrudníku v nádechovém postavení: nádech je minimální, protože hrudník nelze dále rozvinout; nádech jde proti strnulým svalům hrudníku i bránici, pod kterou leží strnulá oblast horního břicha (svaly i orgány); pasivním výdechem se tělo vrací do výchozího nádechového postavení. Vnitřní prostor je strnulý, dechový prostor je malý, bránice „trhá“ nestabilní trup na horní a dolní část.

Terapie začíná postavením na nohy, budováním aktivní opory; zároveň snižováním napětí hrudníku, bránice i horního břicha, tedy rozvolněním strnulých struktur. Tím se uvolňuje výdech, zvětšuje se dechový prostor a vnitřní prostor trupu se sjednocuje, sceluje. Terapie probíhá v následně se opakujících se krocích: zlepšení opory – uvolnění – propojení – zlepšení opory atd. Cvičení do výdechu proti odporu by vedlo opět do strnutí…

3) Vnitřní prostor se může zbortit pracovním zatížení HK nebo váhou hmoty HK, které stlačují hrudník. Tímto tlakem „padá“ hrudník do břicha, které se buď vypoulí anebo se vtlačí do pánve; oblast pánevního dna a kyčlí se stahuje ke středu, aby tento tlak udržela; tím se mění práce DK. V terapii postupujeme dvěma směry: odlehčujeme pletenec ramenní tapem, relaxací i pohybem; zároveň budujeme nosnou funkci těla: opřené aktivní nohy, pružné DK, volné a reagující kyčle, nestažené pánevní dno, rozvinutý, propojený, dynamický vnitřní prostor a volný dech. O nosný hrudník se nakonec spontánně opře pletenec ramenní.

Závěr

Vzpřímené tělo můžeme nést minimální silou, opíráme-li se nohama o zem a v trupu o dynamický volný vnitřní prostor. Zvenku jeho dynamiku vnímáme jako volný dech.

Tyto vztahy: opření – volný dech – nesení minimální silou: jejich učení, rozvoj, můžeme pozorovat v každé vývojové fázi pohybu člověka, od polohy vleže až po vzpřímení, chůzi a práci. Ty jsou také známkou dobré koordinace.

V terapii tak postupujeme, umíme to pacienty učit, máme už klinické zkušenosti. Ale nevíme, dostatečně vědecky, jak pracují svaly do prodloužení, jak aktivně vzpírají od opory, jak pracují, zvětšují-li vnitřní prostor?

 

Bc. Clara Lewitová, Kineziologie 2006, FTVS UK, Praha, 22.-23.6.2006

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace