Rozhovor pro Dobnet Magazín – leden 2009

Bolesti zad jsou civilizační chorobou. Pokud bolest trvá příliš dlouho, nejsme téměř schopni myslet na nic jiného. V Dobřichovicích žije jeden ze zakladatelů rehabilitace u nás Prof. MUDr. Karel Lewit., DrSc. Pomáhá lidem od bolesti a nastartovává ozdravné procesy nejenom v páteři relaxací stažených svalů. Letos koncem dubna oslaví své 93. narozeniny. Čilý neurolog i lékař myoskeletální medicíny, několikrát týdně ordinuje v Centru komplexní péče v Dobřichovicích, svůj rozvrh má neustále zaplněný, přednáší, řídí auto, cestuje po Evropě a pacienti za ním dojíždějí nejen z celé ČR, ale i např. z Německa, Polska, Slovenska nebo Řecka.

Jak jste přišel do Centra komplexní péče (CKP) v Dobřichovicích?

Zásluhu na tom má ředitelka centra Jana Týkalová. Já jsem pracoval na rehabilitační klinice v Praze na Malvazinkách, kde se mi vedlo dobře. Nebyl jsem zvláště motivován odtamtud odejít. Mgr. Týkalová  se starala o mojí ženu Iris a jednoho dne mi řekla – nechtěl byste pracovat u nás? Já jsem byl nejprve zaražený, přemýšlel jsem, jak mohu odejít z Malvazinek, když tam s nimi dobře spolupracuju. Mají mě tam rádi a já bych je najednou měl zradit. Pak jsem zvažoval, že na Malvazinky musím denně dojíždět. Už jsem byl dost unavený, přeci nějaká ta léta mám. Když šlápnu na pedál, tak jsem na kopci v CKP za pět minut. A manželka Iris byla přeci jen na tom zdravotně nedobře a kdyby se něco dělo, jsem zas hned doma. Odpadne mi hodina cesty do Prahy. A ta cesta je únavná. Pak jsem se v CKP trochu porozhlédl. Byl jsem se podívat na semináři své dcery fyzioterapeutky Clary M. Heleny Lewitové dříve Hermachové a také jsem tam vedl svůj klinický seminář. Viděl jsem, že se tu dělá solidní práce, která má dobrou úroveň. Řekl jsem si, že by nebylo rozumné, kdybych to nebral. Od té doby jsem hrozně rád, stávám o hodinu později a při cestě domů nejsem tak unavený. Když jsem začal pracovat, zjistil jsem, že na Zámku v Dobřichovicích je dobrá kantýna (směje se, je zde nóbl zámecká restaurace, která podává polední menu). Ale to nebylo rozhodující. Rozhodující byla ta cesta. Na Malvazinky jedete autem, vlakem, autobusem a pak se ještě musíte škrábat celý kus do kopce. Bylo to spojené se spoustou nepříjemností. Do CKP je to nesrovnatelně větší komfort. Přeci jen v určitém věku dojíždění hraje nemalou roli.

Máte neustále zaplněný rozvrh, Vaši pacienti za Vámi jezdí zdaleka…

Já nemám síto, kdo chce, může přijít. Moje působení zde je nadstandardní péče, kterou si pacienti platí a některé lidi to odradí. Ale kdyby to bylo zadarmo, tak by se mohly sjet celé Čechy a tím to ztrácí význam. Musel bych nechat pacienty dva měsíce trpět s bolestí. Někdo se uzdraví sám, ale většinou potřebují pomoci dost brzy. Nadstandardní péče má nakonec dvě výhody. Za prvé není množství pacientů nezvladatelné. A za druhé, a to je ještě důležitější, většina pacientů, kteří se rozhodnou ke mně přijet, byli už na mnoha místech a ono jim to nepomohlo. Říkají si, možná Lewit mi pomůže. A tím mám síto, které zajistí, že pacienti s nejbanálnějšími potížemi ke mně nejdou. Od toho jsem zkušený odborník, že řeším případy, které jiným dělají značné potíže.

Najde se mezi pacienty skupina lidí, kteří by přicházeli s podobnými potížemi, nebo jsou to opravdu nejrůznější případy?

Bolestí pohybové soustavy, které nejsou vyloženě zánětlivé, je hrozně moc. Souvisí to se zásadní věcí. Většina složitějších případů, které si nevyžadují chirurgický zásah, jsou poruchy funkce pohybové soustavy. A to je něco, co oficiální medicína nechce uznat a nechce vidět. Odborníci, kteří se zabývají pohybovou soustavou, jdou jen po anatomii a to je scestné. Tím si uzavírají možnost léčit cíleně a účinně převážnou část komplikovanějších případů, které by se neupravily bez léčby. Uvedu jednoduchou úvahu. Pacient má akutní bolest, jde k doktorovi, dostane prášek na bolest a jeho stav se zlepší. Ulevilo se mu jakoby po prášku, ale neví, že prášek snad bolest utlumil, ale v mnohých případech, ne-li ve většině akutních ústřelů, by se stav upravil sám i bez prášku. Já můžu určitými technikami pomoct lidem okamžitě, v tom je určitý rozdíl. U jednoduchých případů typu akutního ústřelu by se bez léčby stav upravil během několika dnů a při šikovné mobilizaci nebo manipulaci i při použití určitého cviku odejde pacient s okamžitou úlevou. U komplikovanějších případů je nutná funkční analýza. To se lékaři nikde neučí.

Mohl byste laicky vysvětlit, co je to funkční analýza?

Nejjednodušší vysvětlení je ilustrováno na přístroji. Vezměme např. auto. Auto nejede, když má zlomenou klikovou hřídel, ale také nejede, když mu rozštelujete pořadí zapalování svíček v motoru nebo když nedostane správnou směs. V takovémto případě se na struktuře, na anatomii, vozu nezměnilo nic, změnila se funkce. Auto,místo aby jelo, nejede. Jiný přístup k „opravě“ je v tomto případě nemožný. Pak se lidé diví, jakým zázrakem jsem to udělal, ale je to v porozumění funkci pohybového systému. Dnešní medicína spoléhá více na techniku, ale klinické vyšetření znamená vidět, slyšet a hlavně „vyhmatat“. A také komunikovat dobře s pacientem. Vždy musím vyšetřovat celého pacienta. A teprve potom rozhodnu, kde porucha je. Může být velice vzdálená od místa, kde pacient cítí bolest. Fyzioterapeuté k tomu mají lepší přístup, protože jsou svou profesí nuceni se na pacienta dívat a sahat na něj a když sahají, mají lepší přístup k funkci té které části pohybové soustavy. Často však nemají teoretický základ, aby mohli své poznatky dostatečně analyzovat.

V naší profesi, pokud se nejedná o nějaký bolestivý stav, který můžete hned napravit,  léčba většinou trvá delší dobu a spousta pacientů není trpělivá. Raději si vezmou prášek a navíc po nich chceme při léčbě aktivní spolupráci.

To je dvojsečné. Pokud pacient trpí určitou bolestí hlavy, o které ví, že po prášku vždy odezní, není zvláště motivován se jít léčit. Většina pacientů vám však řekne, mně prášky vlastně nepomáhají, a ti pak hledají něco dalšího. Čert to vem, pokud nějaký prášek pravidelně zabírá, ať si ho vezme, když si s ním nerozhází žaludek. Pokud se bolest stále vrací a prášky nezabírají, nebo žaludek nezvládá nápor léků, pak přichází pacient k nám.

Nyní se zabýváte řetězením funkčních poruch…

Ano, to je tak. Zpočátku jsme znali lokální funkční poruchy – např. jednotlivý kloub se dokonale nehýbe, aniž by tam byly zánětlivé změny. Posléze jsme viděli, že tomu odpovídají určité změny ve svalstvu, které se dají velice dobře nahmatat, tzv. spoušťové body. Je tam zvýšené napětí. Jsou i jiné spoušťové body, ale typický svalový spoušťový bod je pro trochu školeného specialistu dobře hmatný a odpovídá bolesti. Jde o funkční vratnou změnu. Určitým hmatem s přihlédnutím k souvislostem zmizí bolest a to často okamžitě. Ukázalo se, že tyto lokální změny můžete dost rychle ovlivnit, samy o sobě se však často vrací, protože mají nějakou příčinu jinde v těle. Začínali jsme se orientovat v příčinách těchto lokálních změn a přišli jsme na to, že je to systém. Dnes říkám jedna lokální porucha – např. snížená pohyblivost v hrudní páteři nebo jeden spoušťový bod, to není diagnóza. Já musím vědět, v jaké je souvislosti. A základem souvislosti je to, že snížená pohyblivost např.v hrudní páteři není sama o sobě, jde o celý řetězec spojených funkčních změn. V souvislostech najdete základní kořeny problému a to, co z nich vychází a dělá potíže např. v opačné části těla (sekundární problémy). Tím získáte přehled o tom, jak celá mašinérie těla funguje případně nefunguje.

Pro lepší představu řetězení funkčních poruch, můžeme přiblížit, jak postupujete u každého pacienta.

Stane se, že pacient přijde s bolestí hlavy a já nakonec udělám něco na noze. Prvotní problém je v noze a přenese se až do potíží s hlavou. Nebo např. pacient špatně dýchá a projevuje se to bolestí někde v pohybové soustavě. Je řada poruch vyvolávajících celé řetězce změn, které mají určité zákonitosti. Pokud postupujeme podle tohoto klíče, pak se v léčbě dostaneme ne o krok ale o deset kroků dále. Neléčíme izolovaně tady něco, tam něco, dohromady bychom pak nevěděli, co je skutečně podstata celé věci. Pokud bych hned při první pacientově návštěvě léčil mnoho poruch najednou, těžko bych věděl, co je podstatné a co ne, a nemohl bych se zaměřit na další rehabilitaci. Říkám si, tady je něco zásadního. Přesvědčím se o tom tím, že po zákroku se pacient hned zlepší, pak už nic jiného nedělám a řeknu: na to je také tenhle cvik a ten pravidelně dělejte. Když vše probíhá tak, jak jsem předpokládal – a pacient vždy musí přijít na kontrolu – pak při druhé návštěvě tzv. „vychytám mouchy“. On řekne, ano je to lepší, ale tady a tady ještě něco bolí, a já můžu jít do určitých detailů. Kdybych všechno udělal hned, sám bych si setřel výsledek a nemohl bych pacientovi poradit, co je podstatné cvičit. Když mu dáte celou kuchařku cvičení, to je k ničemu. Pacienti potřebují cvičit několik málo věcí a ty musí být ty podstatné, a musí je provádět přesně. Při kontrolním vyšetření nejenom vychytám mouchy, ale vždycky se přesvědčím, jestli cvik pacient dělá a jestli při něm nedělá chyby. Pravidlem je, že pacienti cvičí, ale já jim to musím ještě trochu vylepšit. V každém případě je kontrola toho, co jsem prvně ukázal, důležitá. V extrémním případě, kdy si pacient cvik zcela splete, pak samozřejmě výsledky cvičení tak dobré nejsou. Ale to už je lidské. Ale jsou zase lidé obdivuhodně šikovní. Ohromně záleží na tom, jestli na to mají talent a jestli cítí své tělo.

Když k Vám přijde pacient s čímkoliv – s bolestí hlavy, zad, nohou, tak může počítat s tím, že ho celého vyšetříte od plosek nohou až po hlavu ve stoje, v sedě, v leže atd…

Ano. A ještě existuje jedno pravidlo, že chyba je obyčejně tam, kam jsem se nedíval (směje se). Ale to je v životě vždycky tak a tady taky.

Ale nejpozději u kontrolního vyšetření na to přijdete….

Ano. A pak si to musím i vyčítat. Samozřejmě, když je člověk starší, tak je trochu pedant, takže se snaží nic neopomenout. To je tak, já jsem sice pedant, ale trochu roztržitosti mám také. Někdy, když pacient odejde, tak si říkám, hergot, já jsem se měl ještě na to a to podívat. To je jisté.

Děkuji za rozhovor. (Marta Lebedová, Jarmila Podrazská, bt)