FUNKČNÍ POJETÍ A FUNKČNÍ MYŠLENÍ

K.Lewit

U největšího počtu bolestivých onemocnění pohybové soustavy chybí určitý patologický nález, a proto bývají označována také jako  "idiopatická". Přitom však klinický nález bývá často velmi výrazný- příčina netkví totiž ve změnách strukturálních, nýbrž v poruchách funkce. Pro jejich zásadní odlišnost, co do etiologie a terapeutického přístupu, stojíme vždy před zásadním rozhodnutím: pokládat onemocnění za převážně strukturální nebo funkční. V čem se odlišují a co z toho vyplývá?

Funkce je stejně reálná jako Struktura. S lze přesně lokalizovat, F tvoří řetězce funkčních poruch; pro S ovšem bývají často také významné změny F. Klinika vždy koreluje těsněji s F, nežli s S, ba často změny S bývají klinicky irelevantní.

Diagnosticky se zaměřujeme při S na lokalizaci a na podstatu změny, při F na odkytí řetězce dysfunkcí- funkce je totiž výsledek souhry mnohých činitelů. Příčinu bolesti u S nutno hledat v patologickém procesu, u F v napětí, které zpravidla vzniká následkem dysfunkce nejrůznějších příčin.

Cílem terapie u S je vyhojení či odstanění substrátu, u F normalizace relevantního článku řetězce; u S proto pokračujeme stejnou terapií do vyhojení, u F se snažíme léčit článek po článku. Z toho plyne složitost postupu u F, a proto přirovnáváme S k hardwaru a F k softwaru. Neléčit podle toho, kde bolí! F vždy reverzibilní, a proto je možnost okamžitých" zázračných" efektů. Psychický faktor u S významný, u F článkem funkčního řetězce: Hybný aparát je efektor psychiky!

Moderní technika pro S vysoce významná, hraje u F relativně podřadnou úlohu. Vztah příčiny a následků u S průhledný, u F často zaměnitelný. Statistické metody se velmi uplatňují u S, velmi obtížně u F.

Česká revmatologie. 1995, roč. 3, č. 4, s. 190. ISSN: 1210- 7905